Příběh Evy z Olomoucka

Ahoj všem.

Ráda bych přispěla příběhem. Předem se omlouvám za pravopis, jelikož pocházím ze Slovenska.

              Takže... Bylo, nebylo, byla jedna holka. Jako jedna z mnohých děvčat přišla o práci. Hledala volné místo, no ne a ne něco najít. I proto se ta holka rozhodla opustit východní Slovensko a vydala se na "západ". A štěstí ji přálo. Našla si práci v olomoucké nemocnici, kde pracovala jako zdravotní sestra. A štěstí jí opět přálo - měla práci. Práci, kterou vykonávala s láskou. Měla přátelé, kamarády, měla rodinu za kterou pravidelně jezdila. A přestože nic nepotřebovala, štěstí jí opět přálo.

              Seznámila se na oddělení s pacientem, se kterým se později vzali. Narodil se jim krásný syn a štěstí při nich pořád stálo. Kluk byl hezký po mamince a šikovný po tatínkovi. Jednoho dne na procházce s kočárkem, maminka zakopla a nebýt kočárku, určitě by upadla. Ten den změnil život ji, jejímu manželovi, synkovi a celé rodině. I když o tom ještě nevěděli.

              Zakopávání bylo častější. Pak se nemohla zvednout ze židle, jen s pomocí rukou. Nohy však slábly také. A tak přišla na pomoc nejdříve jedna francouzská hůl, později i druhá. Byly to dobré pomocnice, ale síly v rukou nestačily. A tak se jednoho dne objevil nový pomocník - invalidní vozík. Hned bylo veseleji. Procházky i nákupy nebyly tak namáhavé. Ani návštěvy po doktorech nebyly tak vyčerpávající. Po dvou letech se konečně podařilo lékařům pojmenovat tohoto protivníka - ALS... hmmm, zvláštní název. Zvláštní do chvíle, než si holka našla přes moderního pomocníka zvaného počítač, co ta písmenka znamenají. A tehdy ji štěstí opustilo...

              Ne, vůbec ji neopustilo. Nenechte se oklamat pláčem. Ona musí plakat teď, protože synek spí a manžel je v práci. A až budou všichni spolu, bude to zase krásné, vždyť život jde dál... Ano, je to, ale trochu jinak, než si vysnili. Maminka nemůže choditse synkem na procházky, nemůže s ním běhat, hrát fotbal, házet míčem, vyhazovat syna v náručí... Nemá dost sil. Naopak je to tříletý kluk, který začíná pomáhat své mamince. A teď se štěstí k holce otočilo zády... Ne, ani teď tomu tak není. Nevidíte toho upřímně milujícího manžela? Nepolekal se těžkostí a neutekl. A co šikovný syn? Který je chytrý a vnáší úsměv a humor mezi lidi? Ani velká vzdálenost nezabrání v pomoci a návštěvám rodiny. To je štěstí, které ji neopouští... No i přesto všechno je čas neúprosný.

              K nemocným nohám se přidávají i ruce. Na pomoc přichází elekrický vozík, polohovací postel, zvedák... A neobejde se to bez cizí pomoci. Holka se na lůžku neotočí, neposadí. K pití potřebuje brčko, jídlo musí být nakrájené. A i když stěží, ale stále se ještě nají. A taky na elekrickém vozíku je částečně soběstačná. No přes veškerou snahu se k ní přece jen štěstí otočilo zády. Ne neotočilo!!! Vždyť JEŤĚ ŽIJE!!! Miluje manžela, syna, rodinu, přátele, lidi. Miluje každé nové ráno, když naslouchá zpěvu ptáků, či kapkám deště... Co je to přetrpět pár chvil bolesti, bezmocnosti. Oproti daru vnímat a být se svými nejbližšími a nejmilejšími?

              ALS, tři obyčejná písmena s neobyčejnou mocí. Přesto se jim holka nehodlá jen tak vzdát. A právě proto se příběh o holce, která se ze štěstím (které ji nikdy neopustilo) vydala cestou za štěstím, končí pohádkově - MILOVALI  SE  A  ŽILI  DLOUHO?   AŽ  POKUD  NEUMŘELI. 

                                                                                                                                                                                                                                 Eva

A ještě Evino oblíbené motto...

Když housenka myslela, že přišel konec, stal se z ní motýl...